Omlouvám se, že je to jen takový kousíček, příště se polepším :)
*
V nitru každého člověka bojují dva vlci.
Jeden je špatný:je to vztek, závist, žárlivost,
smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost…
Druhý je dobrý: je to radost, klid, láska, naděje,
vyrovnanost, skromnost, laskavost, štědrost,
věrnost, soucit, důvěra…
Který z nich vyhraje?
Ten, kterého krmíš..
Krásné indiánské přísloví.. Pomyslela jsem si.
"Aileen! Pojď dolů, večeře je už na stole!" Povzdechla jsem si.
"Už jdu!" Sebrala jsem knížku a šla dolů. Když jsem šla po schodech, uslyšela jsem cizí mužský hlas. Pomalu jsem došla k oblouku do jídelny. Nemohla jsem uvěřit svým očím, v břiše mi začalo podivně bolet. Nedůvěra, špatný pocit. Je tady. Aiden Domhnall.
"Dobrej večer." Řekl to s chladností, kterou se ani neobtěžoval zakrýt. A jeho ledově šedé oči mě probodávali.
"Dobrej." Ani jsem se neobtěžovala nasadit nějaký příjemnější tón a sedla jsem si ke stolu co nejdál od něj.
"Tohle je Aiden Domhnall, Aileen…"
"Jo já vím, už sem měla to potěšení." Skočila jsem mamce do řeči a usrkla jsem čaje, samozřejmě jsem si spálila jazyk. Zasyčela jsem a položila hrnek na stůl. Kruci. Otevřela jsem knížku a začala jsem číst.
"Aileen, buď tak hodná a alespoň při večeři si nečti!" Jen jsem se na mamku nevěřícně podívala. Nikdy jí to nevadilo.. Asi si myslí, že je to neslušné, když tu máme.. návštěvu. Moje oči namířili ledový pohled na Aidena.. Pohled mi oplatil, ale jeho ledově šedýma očima byl ten jeho daleko mrazivější. Přesto jsem se od nich nemohla odtrhnout. Donutilo mě to, až když přede mě mamka položila talíř s chlebíčky. Chlebíčky? Mamka skoro nikdy nedělá chlebíčky! Ale tak co. Jeden jsem si vzala.
"A jak se vám tu líbí?" Už byl zase jak mílius, když se jedná o rodiče.
"Ale jo, dobře, děkuji za optání." Usmála se.
"Přinesl jsem tu smlouvu." Připadal mi jako ďábel, když to řekl. Jako když si jde pro podpis na smlouvu do pekla.
"To je skvělé." Taťka si vzal brýle a pozorně smlouvu přečítal. Aiden na něj koukal jako liška. Vychází mu plány, ať už jsou jakékoliv. A z nějakého důvodu mě to znepokojuje.
"Ta smlouva vypadá, že nemá chybičku." Usmál se, sundal si brýle, vzal pero do ruky a pečlivě se podepsal. Potom ho podal mamce a ta se také podepsala. Doufám, že se nemusím podepisovat, protože bych do té smlouvy nejspíš udělala rýhu. Ale mamka tu smlouvu podala zpátky Aidenovi.
Dojedla jsem a zvedla se od stolu, měla jsem namířeno do svého pokoje, ale mamka mě zastavila svými slovy: "Nechceš tu s námi aspoň pro dnešek posedět, když tu máme hosta?" V tu chvíli jsem nevěděla co mám říct nebo lépe, udělat. Nevěděla jsem, proč mě tak nenávidí. Každopádně, mě taky lezl pěkně na nervy. Ale ty jeho oči, když jsem přehlédla ten ledový pohled, za ním bylo něco, co ve mně vyvolávalo zvláštní pocit. Já ten pocit znala, ale za žádnou cenu jsem si ho nechtěla přiznat. Nechtěla jsem být nezdvořilá, tak jsem řekla jen: " Bolí mě hlava, půjdu si lehnout. Dobrou." Původně jsem chtěla říct něco jako: "Ne, s tímhle otravou tu nehodlám dál trčet." Ale přece jenom, jsem "hodná holka" nebo si to alespoň všichni myslí, a to mi zatím vyhovovalo.Už není důležité jestli to pravda je, anebo ne…
monika | 25. ledna 2012 v 13:10 | 
Zde hledá 
Ten příběh je opravdu ůžasný