*
V tunelu byla úplná tma a několikrát jsem zakopla.Když jsme asi po pěti minutách vyšli na světlo, přivřela jsem oči a zastavila se. Pomalu jsem je otevírala. První co jsem uviděla byla voda a u ní stála vlčice s mláďaty. Když si mě všimla , mírně sklonila hlavu a po chvíli ji zvedla. Usmála jsem se na ní.
"Kde to jsme?" Sorcha si sedla a podívala se na mě.
"V Ráji."
"V Ráji?"
"Ano, sem nemůže nikdo, kromě chráněných zvířat a zvířat v ohrožení."
"Aha, to je nádherný."
"Tohle místo se tu objevilo v době, kdy se nejvíc rozšířilo pytláctví.Duch lesa nás zavolal , nás i všechna ohrožená zvířata v tomto lese i mimo něj."
"Ale tady přece nemůžou být všichni ne? Viděla jsem v lese spoustu zvířat."
"Ano, pojď za mnou, to ti vysvětlí rada starších."
"Ty sou snad úplně všude." Zamumlala jsem.
"Prosím?"
"Ale nic."
Usmála jsem se. Při cestě jsme potkali snad všechnu možnou zvěř. Prošli jsme lesy, louky i bažiny. Hory i skály. Až jsme došli k nejvyšší hoře. Šli jsme spirálovitou cestou nahoru a asi v půlce jsme se zastavili.
Usmála jsem se. Při cestě jsme potkali snad všechnu možnou zvěř. Prošli jsme lesy, louky i bažiny. Hory i skály. Až jsme došli k nejvyšší hoře. Šli jsme spirálovitou cestou nahoru a asi v půlce jsme se zastavili.
"Jsme tu."
"No konečně." Sedla jsem si na zem.
"Nezapomeň, je to rada starších, musíš se chovat mírně podřazeně. Jo a ještě jedna rada, až tam přijdeš, pokloň se a zůstaň tak, dokud ti nepovolí si sednout. Ano?"
"Počítala jsem s tím." Zasmála jsem se.
"Fajn…připravená?"
"Hm."Kývla jsem.
"Tak jdeme." Zvedla jsem se a vešla do jeskyně, která se ukrývala v hoře. Obklopila nás tma. O chvíli jsme vešli do velké místnosti, kde svítilo pár loučí, takže jsem alespoň trochu viděla, kde vlci sedí. Poklonila jsem se.
"Kdo to sem přichází? To není zvíře."
"Ne pane, je to člověk." Jeden vlk se zvednul.
"Člověk?! Jak si ho sem mohla přivést?"
"Vlastně je to dívka, uctivý pane."
"Tak dívka říkáš? Hm.." Podíval se na mě. " tak ať už se neklaní, můžeš vstát." Podívala jsem se na Sorchu a ta na mě kývla.
"Děkuji, pane."
"Hm.. koukám, že slušně vychovaná dívka,"
"Když dovolíte, chovám k vlkům velkou úctu. Miluji je více, než lidi."
"Opravdu?" Kývla jsem.
"Už jsme se jí ukázali dřív a nikomu o nás neřekla pane, usoudila jsem tedy, že jí můžeme věřit a ukázat Ráj."
"A ví už všechno?"
"Ještě ne pane, ale přišli jsme proto, že chtěla vědět, jak je to se střídáním zvířat v ráji a v normálním světě."
"Tak ty sis všimla?" Usmál se a já kývla.
"Je to celkem složité, tak pozorně poslouchej… Když samice se samcem čekají mláďata, jdou sem, do Ráje. Tady je samice porodí. Když je mláďatům jeden rok, vrátí se samice se samcem a mláďaty do normálního světa. Samice se samcem už poté umírají v normálním světě. Až si jejich mláďata najdou partnery a samec a samice čekají mláďata, jdou opět do ráje a tam je porodí.Když je mláďatům jeden rok, jdou i s rodiči do normálního světa.Když rodiče zestárnou jdou pro změnu zpět do Ráje a tam pomáhají současným rodičům s mláďaty, která pak jdou do normálního světa. Nakonec tito staří
v Ráji už umírají.
v Ráji už umírají.
"Aha, takže je v podstatě více vlků, než si všichni lidé myslí, jen se neukazují. To jsem ráda.."
"Ano, to ale neznamená, že je můžete přestat chránit. V Ráji musejí být vždy alespoň dva vlci z normálního světa a v normálním světě musejí být alespoň dva vlci z Ráje. Vždy tu musí být rovnováha."
"To chápu."
"No každopádně. Myslím, že už je čas jít.Mimo tento Ráj sice utká čas pomaleji ,ale stejně je už pozdě.Myslím, že by si tady .. dívka."
"Aileen.., pane."
"Tak tedy Aileen, umíš jezdit na koni?"
"Dlouho jsem nejezdila."
"Sayoran tě povede."
"Kdo?"
"Pojď." Sorcha se zvedla a zamířila k východu. Rozeběhla jsem se za ní. Když jsem vyšla ven, před horou stál krásný černý mustang.
"Ten je nádherný!" Rozeběhla jsem se dolů.
"Opatrně!"
"Neboj!"
"Ahoj.. Sayorane." Usmála jsem se a on pohodil hlavou.
"Odvezeš mě k tunelu?"
"Ano." Vylezla jsem na něj.
"Můžeme?"
"Já ano."
"Já také. Poběžím vedle vás."
"Dobře. Tak běž." Sayoran popošel směrem k cestě po které jsme šli už dřív. Přidal do klusu a po chvíli do cvalu. Bylo to nádherné. Běželi jsme přes louky, lesy a kolem jezer. Okolo hor i skal, až jsme dorazili k prvnímu jezeru. Sayoran se zastavil před stromem a pohodil hlavou.
"Jsme tu."
"Děkuju." Usmála jsem se a slezla jsem z něj.
Pomalu jsem vstoupila do tmavého tunelu a po chvíli jsem už zase byla v tom známém lese kousek od našeho domu. Sorcha za námi uzavřela kmen a šla mě doprovodit k domu. Asi deset metrů od okraje lesa se Sorcha zastavila.
"Dál už musíš jít sama."
"Jo, já vím, mohl by tě někdo vidět." Otočila jsem se k domu a šla k němu, po chvíli jsem se ještě otočila a zastavila se.
"Děkuju." Sorcha vypadala překvapeně.
"A za co?"
"Za tu důvěru." Usmála jsem se a Sorcha se otočila a odešla.
Zde hledá 
